Lidský život plyne, láska a touha se naplňují tak, jako zlatavá zrnka tvoří písek a zářící hvězdy oblohu. Tam někde začíná Kobaltův Orfeus svou plavbu, aby došel k poznání, že božský Olymp je pro lidského tvora nedosažitelný. Ničím nelze uplatit Charóna, lze pouze „najít mír v ukolébavce vln a nekonečného snu“.

Martin Kobalt dokázal ve svých verších spojit obrovský emocionální náboj s kontrastem běhu věcí všedních a obyčejných - láskyplné niterní pouto na pozadí rádoby jedinečných dějinných událostí, které Kobalt popisuje s vtipnou ironií a až na samou dřeň tak obnažuje bezvýznamné lidské snažení . To vše s obrovským historickým i kulturním přehledem a nadhledem. Mnohé je v jeho verších vyjádřeno právě těmito symboly, dvěma-třemi slovy či jednoduchou notickou odkazuje na mnohem širší souvislosti. Neobvyklá slovní spojení a obraty v sobě skrývají odkazy různých literárních stylů a směrů. Kobaltovy verše jsou psány nesmírně krásným a esteticky propracovaným literárním jazykem, mistrně používá stylizaci různých nářečních slov a obratů, k dokreslení obrazu se nebojí sáhnout po jadrnějším výrazivu.

I přes odlehčení krátkými pasážemi je celkové ladění knížky tragické, podložené osobní zkušeností autora se smrtí blízké milované osoby. Poetika veršů Martina Kobalta je vystavěna především na jeho vlastním loučení se s milovanou Eurydikou, svým pojetím však knížka tento intimní osobní příběh přesahuje. Je to poezie úchvatná, psaná nádherným jazykem, lidsky citlivá i nadčasová zároveň.

Ukázka z knihy:

Orfeova plavba zátokou mrtvých
(Dantovský sestup do hlubin věku)

Hana leží na nemocničním lůžku
bledavé tělo bez hnutí
rty drmolí nesrozumitelně
řečí mrňousků v neonatálském jazyce
bradička mumlá horečnatý sen
duše v úzkosti za bělmem pospíchá
spřežení vzpomínek se řítí
kaňonem zorniček

...odúmrť mozku postoupila o další píď,
a zachvátila komůrku dospělé řeči
Plástev medu aktivní paměti
se propadla protržená hřmotem povodně
ledové tříště v jarním potůčku

Nýčko tady stručnej vejtah dějů
jak se seběhly na českém básnickém Paranassu:

/Komenský bloudí malomocnou Evropou a brodí se mořem fanatické nevzdělanosti. Bedřich Briedl zesnul v Kutné Hoře při obětavém ošetřování nemocných během epidemie moru. Příděl oplatek pro nemocné žebráky mu došel. Mácha tráví večery na ostrozích hradeb Bezdězu. Osudný se mu stal zápal plic, který si přivodil při hašení požáru v Litoměřicích. Oheň na střeše stodoly spatřil při jedné ze svých vycházek na milovaný kopec Radobýl. Václav Jebavý se tomu ani moc nedivil. Vysedával dál v novoříšské klášterní knihovně a hltal spisy Bergsona. Prasák Nezval nese z kuchyňky rozjařeným ovíněným dámám na desertní misce své přirození. Vyhládlý Halas opéká na plotně brambory s knězem Janem Dokulilem na jeho uhřínovské faře. Sova píše v dopise mladému Holanovi: „Nemylte se, mladý příteli, básník u nás znamená úplné hovno.“ Holan se po dvaceti letech hloubání v šeru nad sklenkou vína konečně vyhrabal ze své nory na Kampě. Po padesátce kroků jásavou jarní zelení na Karlův most svému průvodci odsekl: „Ta příroda mě už tak sere!“ Básník Josef Peterka opět viděn s lahví oblíbeného absinthu./ 

V téže chvíli smolil v Trevíru mladičký Karel Marx dopis pro svou budoucí manželku Jenny von Westphalen. Poklonu jí vyseknul větou: „Ani touha po revolučním naplnění velkých snů o vzdálené utopii komunismu mne nerozpaluje tak jako pomyšlení na tvá kyprá bělostná stehna, má drahá.“

Bohatýrova veselka

A tu vybuchne překrásná Vasilisa do pláče
a na celý chrám hořekuje.
„Holt. Pěkně ste synka vychovali,“
montuje se do obřadu Marfejevna,
„jen co je pravda, do pěkné rodinky se,
holčičko drahá, vdáváš.
Ani ano u oltáře hulvát říct neumí.“
„Ženich jako ženich,“ chlácholí popa matka,
„hlavně že je už ruka v rukávě
a že se synek nešprajcuje.“
...

A tu mu Váňuška vytrhl u ruky kadidelnici
a pozvedl ji k zástupům v chrámu.
„Sňatky pozemské jsou nereelné,
jsou to jen pomysly pomatených hlav
z říše pekelné.
Ani tato svatba není pravá,
bumážka od popa se v záhrobí neuznává,
kdo se chce v hrobě s milkou pelešit,
musí bumážku od pána záhrobí mít.“
...

Za rukáv ho tahá zděšený Dubinyč,
„Počkaj, synku neščastný,
nepleť krestjánina,
mňa si vem s sebú do hrobu,
všecko je moja vina.
Kdybych ťa sekerkú nepřetáhl,
mozek by sa ti nepomátl“

RECENZE