Na cestě za pralinkami, Monika Jalakašová

Knížka M.Jalakšové obsahuje pět krátkých povídek, věnovaných mezilidským vztahům. Žánrově tíhne k literatuře pro ženy a dívky, ovšem nejedná se o klasickou červenou knihovnu. V zápletce každé povídky se vynořují vztahy z různých lidských světů, děj plyne příjemně pohodově, i rozuzlení je laděno s laskavým nadhledem. Knížka je brožovaná, 55 stran.

Ráno mě vzbudil mobil. To zvonění si musím změnit, je to něco příšernééého.

„Magdi, můžu přijít?“ Jasně, a pozdrav jsi nechala ještě spát pod peřinou, tak díky.

„Ahoj, vy už jste doma? Teprve jsem rozlepila oči. Dáš mi hodinku?“

„Nač potřebuješ hodinku? Nejsem žádná zvláštní delegace.“

„Vrrr, ty už jsi přede dveřmi, žejo?“

„Ale tak nedělej cavyky a otevři. Vystojím tu důlek a potřebuji kávu!“

Já studenou sprchu. Ne, já chci ještě spááát.

„Víš co, ty jsi taková koza rohatá. Žes to neřekla hned,“ vzdala jsem to. Jednou mě z ní porazí.

„Ahoj, Zuzi, prosím tě, co tak vyvádíš. Stalo se něco?“ přivítala jsem ji u dveří.

„Ráda tě vidím. Dáme kávu?“ hodila na mě prosebný psí pohled.

„Běž klidně do kuchyně a udělej nám ji. Já se jdu umýt.“

„Rozkaz!“

Když jsem tam doťapkala, káva už voněla a v košíčku na pečivo přibyl perník. „Jéééj, tys pekla?“

„Ještě ty do mě rýpej. Dobře víš, že nepeču. Posílá ti ho sousedka,“

zahudrala spíš pro sebe. Sedla jsem si proti ní. Všimla jsem si nevyspalých opuchlých očí a pohublé tváře. Rozhodla jsem se však mlčet.

„Magdo, já budu muset Petra asi opustit.“

„Co?“

„Jaké co? Já už s ním nebudu moct být.“

Určitě se zbláznila. Nechce být s člověkem, který ji nosí na rukou?

Vždyť jí udělá snídani do postele. Sám jí vyrobil kuchyň na míru. 

Chodí na ty její pracovní kosmetické večírky, i když to z duše nenávidí. Ohákne se, navoní, nabídne rámě a jdou. Jí muselo přeskočit!

„Tobě šibe? To teplo na Rhodose ti narušilo mozkové závity. Zrezavěly a přestala se ti točit kolečka.“

„Hned jsem si mohla myslet, že mě odsoudíš.“

„V pořádku, tak mi to vysvětli, abych pochopila.“

Že bych se mýlila? V čem ji mohl tak nehorázně zklamat během jedné dovolené u moře?

„Myslela jsem si, že na dovolené mě to přejde. Víš, slunce, moře, teplo, romantika. Sama jsem tomu dávala obrovské šance. 

Já ale na dvou židlích sedět neumím.“

O čem mele? „Stále nevím, co se stalo, Zuzko…“

Toto mé víceméně konstatování spustilo záplavy slz a půlhodinový pláč přecházející ve vzlyky a řev. 

Pevně jsem ji držela za ruku a dívala se na nešťastnou přítelkyni. Nevěděla jsem, jak pomoci, ani co dělat. Netušila jsem důvod té bolesti. 

Vtom náhle vstala a bez jediného slova se rozběhla ke dveřím. Snažila jsem se ji zastavit, ale dveře se zabouchly dřív, než se mi to podařilo. 

Něco takového mi nikdy neudělala. I když se na mě naštvala, tak prostě spustila křik, který ji rychle přešel, a potom jsme se smály jako pubošky.

Ale tohle bylo jiné...